Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bohužel poměrně málo hudebních událostí přináší tahle podělaná doba koronavirová, takže by se klidně dalo říct, že každou novinku, která vzejde na světové scéně nejtvrdší hudby, můžeme skoro vyvažovat zlatem. A co teprve, když se stane věc prakticky nečekaná a již téměř nedoufaná a nové album vydají birminghamští dráteníci BENEDICTION, se ztraceným synem Davem Ingramem znovu za mikrofonem k tomu navíc. To abyste rovnou vyvalili sudy.
Protože dvanáctiletá nahrávací pauza je na téhle bestii zatraceně znát, a i když zůstává věrná svému jednoduchému death metalu – nebo možná právě proto, slušelo by se podnítit diskuzi – zní v roce 2020 jako kdyby nikdy neskončily zlaté časy kovu smrti a nakládá jako opravdový pán. Šlachovitý, charismatický a sebevědomý až na půdu.
Je možná trochu symbolické, že v okamžiku, kdy se do kapely vrátil její hlas z časů nejhojnějších (zajímavé je i srovnání, podle kterého Dave Ingram strávil v BENEDICTION prozatím celkem deset let a natočil s nimi pět alb, zatímco jeho následovník a předchůdce v jednom Dave Hunt to natáhnul na jedenadvacet sezón a pouhopouhé dvě dlouhohrající nahrávky), i ona sama se obrazně vrací do stejného časového období. K tomu samozřejmě za daleko jiných nahrávacích a zvukových možností a s rytmickou omladinou, což možná rovněž hraje svou roli. Ten výsledek zkrátka ani nemohl být jiný.
Naznačil to už ďábelský klip k ještě ďábelštější skladbě „Stormcrow“, v němž mimochodem Dave Ingram s lahví vína v křesle diktuje mnohem přesvědčivěji než nastoupená četa norských černokněžníků do jednoho ověnčených kulometnými pásy, a kompletní album „Scriptures“ to podepisuje vlastní krví. Takhle zní soundtrack k ódě na jednoduchost, takhle se valí ocelové šrouby do metalistovy hlavy.
Celoživotní projekt sekernických mistrů Darrena Brookese a Petera Rewa prostě za ty roky studiové absence vyhladověl a o to ostřejší koktejl klasické smrti teď namíchal. Ze surové riffové matérie, s minimem melodických příspěvků (ostatně jako vždy), ale protentokráte s maximálním smrtícím potenciálem. Jeden úplně cítí, jak vzduchem lítají ocelové špony, když se do toho BENEDICTION opřou, a jak mu krásně mrazí v zádech, když Dave Ingram zařve třeba zlehka pozměněnou variaci názvu skladby „Tear Off This Fucking Wings!“.
„Scriptures“ je jako bible death metalu ze staré školy, kterou někdo našel ležet zaprášenou v nejzadnější kostelní lavici. A sotva z ní setřel prach a nakouknul do ní, už se těch nových příběhů ze staré doby železné nemůže nabažit. Monstrózní obelisk „Iterations Of I“, ďábelský kvapík „Scriptures In Scarlet“, magnetická „The Crooked Man“, „Progenitors Of A New Paradigm“, „Rabid Carnality“, „In Our Hands, The Scars“, „Neverwhen“, peklo, inferno a Helheim. Tohle je death metal, volové, a takhle se má hrát!
1. Iterations of I
2. Scriptures in Scarlet
3. The Crooked Man
4. Stormcrow
5. Progenitors of a New Paradigm
6. Rabid Carnality
7. In Our Hands, the Scars
8. Tear Off These Wings
9. Embrace the Kill
10. Neverwhen
11. The Blight at the End
12. We Are Legion
Diskografie
Scriptures (2020) Killing Music (2008) Organised Chaos (2001) Grind Bastard (1998) The Dreams You Dread (1995) The Grotesque / Ashen Epitaph (EP) (1994) Transcend The Rubicon (1993) Dark Is The Season (EP) (1992) The Grand Leveller (1991) Subsconscious Terror (1990)
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.
Prvotina řecké gothic metalové kapely. Moderně znějící nahrávka, která nezapře svou inspiraci v hudbě z přelomu tisíciletí. Stylově jsou blízcí o generaci starším PENUMBRA a podobně jako zmínění Francouzi se nenechávají svazovat žánrovými mantinely.
Je divné použit u tak dřevního stylu jako doom metal přídavné jméno futuristický, ale přesně tohle STRATALITH je. Originální projekt z New Yorku balancuje někde mezi progresivní náladovkou, doomem, industriálem a možná i djentem.
Mathrock z New Yorku, který nepidliká. Spíše přepíná mezi až doomovými hutnými riffy a prog metalovými kvapíky. Zajímavý stylový hybrid, s ostrým zvukem od Kurta Balloua.
Francouzi pokračují v cestě nastolené na minulém albu "Eroded" a znovu servírují svůj specifický pohled na moderní melodický progresivní rock/metal. Osobité kouzlo lehce vychladlo, ale skladby typu "Elevate" mají stále svou sílu.
Style over substance mi u Eggerse a remaku expresionistické klasiky tolik nevadí, hlavně když Jarin za kamerou opět maluje. Větší hřích je, že tahle předfreudiánská balada o překrveném klitorisu a vilném Rumunovi je dost anemická. Pár pohlednic nestačí.